Od pravěku, kdy člověk opustil jeskyni a potřeboval nějakou ochranu před deštěm, začíná historie střechy a střešní krytiny. Prvními střešními krytinami byly tedy klacky, listí a zvířecí kůže. S vývojem lidstva se vyvíjely i střešní materiály. Sledujme historii zastřešení a nejdůležitější zlomy, které dovedly střechy a jejich zastřešení do podob, v jakých se objevují dnes.
První způsoby ochrany před deštěm v pravěku
První domy byly jeskyně. Když je lidé opouštěli, potřebovali způsoby, jak se ukrýt před deštěm. Střechy a přístřešky z klacků, kůlů, listí, trav, vřesů a zvířecích kůží jsou považovány za první střešní konstrukci v historii lidstva. Tyto materiály lze tedy považovat za první střešní krytiny.
Zastřešení ve starověku
Prvním vývojem střešních konstrukcí byly střechy s jedním nebo více sklony zasahujícími do země. Když se domy začaly vynořovat ze země – vznikly kolmé stěny a konstrukce se začaly podobat dnešním rámovým a stropním konstrukcím. Střechy se tehdy pokrývaly měkkými materiály jako sláma, rákos, tráva nebo vřes.
Jako první inovace v historii střešní krytiny je považován princip opláštění. K tomuto účelu byly použity opracované dřevěné šindele a tesané kamenné desky. Kolem roku 1000 př. n. l. byly použity první profilované dlaždice. Nejstarším systémem montáže dlaždic byl prejz, který staří Římané rozšířili po celém Středomoří. Dalším milníkem, který učinili staří Římané v oblasti střešních konstrukcí, bylo použití betonu v kupolové střeše jedné z nejvýznamnějších budov tohoto krásného města – Pantheonu. Ale některé římské vynálezy byly na mnoho staletí zapomenuty.
Vývoj střešní krytiny v moderní době
Největší rozvoj stavební techniky postupuje od 13. století. Z hlediska střešní krytiny ve středověkých městech byly došky nahrazovány taškami, a to především z důvodu nebezpečí požárů. Kolem roku 1600 skončil vývoj rámové konstrukce a kromě ozdobných prvků a materiálů se nejdůležitější stavební předpoklady domů nezměnily dodnes.
18. století se datuje od znovuobjevení betonu – směsi malty a hrubého kameniva. Velkou roli na tomto vynálezu sehráli francouzští inženýři Belidor, Monier a Lambot. V roce 1824 si nechal patentovat výrobu portlandského cementu Angličan Joseph Aspdin. Od roku 1844 byla v Niemczi popularizována výroba cementových střešních tašek a důležitou roli v tomto procesu sehrál Adolf Kroher. Cementové tašky se na přelomu 19. a 20. století staly nejčastěji používanou střešní krytinou v Anglii, kde byla jejich výroba automatizována.
Na počátku 50. let 20. století v 80. letech 20. století došlo k velmi důležitému průlomu v technologii výroby střešních tašek. Po skončení 2. světové války byla kvůli obrovským škodám velká poptávka po všech stavebních materiálech, dlaždice nevyjímaje. Rudolf Braas – německý podnikatel tehdy vyvinul technologii, která umožnila mechanizaci výroby střešních tašek.
